Temný vlkodlak ze Stínů

 

Temný vlkodlak ze Stínů

Tiše vystoupala po schodech k hlučnému sálu. Dnes nebo nikdy. Celé její tělo touto myšlenkou bylo protkané. Je to její jediná šance. Skleněné střevíčky jí tlačily do prstů. Šaty jí bránily ve volném pohybu. I přesto se pohybovala, jako by se vznášela ve větru. Aura elegance ji obklopovala.

                Vstoupila do sálu. Sluhové se po ní s úžasem ohlíželi. V tu chvíli hudba přestala hrát.

„Kdo je to?“ ozvalo se do ticha. Všechny zraky se na ni obrátily. Mírně sklopila hlavu, aby vzbudila pocit studu. I tak dál pokračovala sebejistým krokem. Lidé ji ustupovali z cesty. Bez potíží došla až k vyvýšenému pódiu, kde seděla královská rodina. Klesla v poklonu: „Vaše výsosti, přináším mnoho pozdravů z Říše pohádek.“ Král ihned vyskočil v překvapení: „Říše pohádek? Jak čest, že její vyslankyně k nám zavítala. Je nám ctí vás pohostit na dnešním plese. Prosím, přijměte naše pozvání.“

„Bude mi ctí, Vaše výsosti,“ znovu se uklonila. Král ihned střelil pohledem k princi. Ten ovšem nemohl z pohádkové dívky spustit oči. Panovník si odkašlal: „Ehm, princ jistě bude mít to potěšení vás požádat o tanec.“  Princ k ní přiskočil. Dívka ho neodmítla.

„Hudba!“ zavelel princ. Kapela spustila valčík. Princ dívku dovedl galantně doprostřed sálu a pustil se do tance. Díval se dívce do tváře. Hltal každý záhyb jejího obličeje.

„Odkud já vás znám?“ zašeptal. Jeho teplý dech zašimral její citlivé uši. Dívka se jemně pousmála: „Vaše výsost se určitě mýlí. Není možné, abychom se někdy střetli.“

„Ne, určitě jsem někde tyto oči viděl,“ vydechl uchváceně: „Jejich divoká barva se nedá zapomenout. Ne, určitě jsem vás viděl.“ Zamračil se, nespokojen svou pamětí. Dívka se k němu přitiskla těsněji. Cítil, jak její teplo sálá i přes jeho šaty. Projelo jím vzrušení, podobné tomu, které cítil když lovil. Tentokrát ale neměl v ruce pušku, ale tuhle křehkou dívku ve skleněných střevících. Čas na lov.

„Není možné, že jsem vás zahlédl v lese?“ zeptal se. Dívka ihned v zahanbení sklopila hlavu. Její divoké vlasy ho polechtaly na tváři. Voněly vlhkým lesem.

„Nechcete jít na vzduch?“ navrhl jí s nečistými úmysly. Tenhle lov nebude složitý. Lidé Říše pohádek jsou naivní. Věří ve šťastní až navěky. On ale naivní není. On je lovec.

                Vyvedl dívku na zahradu. Všude panovalo ticho, jen ze zámku k nim doléhal zvuk hudby. V zahradě nikdo nebyl. To zařídil. Nebyl přeci hloupý.

                Zavedl tichou dívku k lavičce. Ze všech stran je obklopoval živý plot.

„Věříte na lásku na první pohled?“ zeptal se hlubokým hlasem. Své čelo opřel o její hlavu. Nosem jí šimral na uchu.

„Věříte na osud?“ odpověděla otázkou. Natočila k němu svou tvář.

„Od teď už ano,“ zamumlal.

„Já od té chvíle, když jsem vás uviděla v lese,“ špičky jejich nosů o sebe zavadily. Princ se jemně zasmál: „Takže jsme se viděli v lese. Nemýlil jsem se!“ Dívka omotala ruce okolo jeho krku. Princ neváhal a ulovil její rty. Hltavě se do nich ponořil. Dívka mu hltavě polibek oplácela. Mírně mu přitom okusovala rty. Ucítil, jak mu zrývá nehty do zad. Takovou vášeň nečekal. Ucítil, jak mu začíná po zádech stékat něco horkého. Začal se cítit nepříjemně. Snažil se od dívky odtáhnou. Bolest. Jeho ret hořel. Odstrčil dívku. Prokousla mu ret!

                Vyděšeně se podíval na dívku před ním. Ta si ladným tahem zápěstí otřela jeho krev ze rtů. Vycenila na něj její špičaté zuby.

„Není to náš osud, ale tvůj, ty nechutné zvíře,“ zavrčela. V tu chvíli se začala proměňovat. Princ nestihl vydat ani hlásku. Před ním stál vlkodlak.

„Setkali jsme se v lese, když jsi mi jednou z pušek zastřelil mého bratra. Teď se setkáš ty se svým osudem, který ti přináší vlkodlak ze Stínů.“ Jedním skokem ho povalila na zem. Vychutnávala si ten děs v jeho očích. Bez milosti se mu zakousla do krku a rozervala ho. Ten pocit, když jeho krev zaplnila její hrdlo, byl skvělý. Ten hlupák ani nevěděl, kdo je ten večer vlastně lovná zvěř. To on se setkal s jeho šťastný až navěky.