Kritika (recenze): Co tě nezabije - Anna Geislerová

Panoptikum obyčejných lidí 

Aňa Geislerová: Co tě nezabije 

Ikar,Praha 2023, 208 s. 

Co tě nezabije – Aňa Geislerová 

  Česká herečka Aňa Geislerová (nar. 1976) se zapsala do literárního povědomí již svou prvotinou P.S. za kterou získala cenu Magnesia Litera. Od té doby přispívala pouze do knih povídek společně s ostatními autory. Až v roce 2022 se rozhodla vydat další dílo s názvem Co tě nezabije. Jedná se o sbírku krátkých povídek o obyčejných lidech. 

  Již název může v některých čtenářích vyvolávat pocit nedokončenosti, možná i zdání pozitivity. Sama jsem již od dětství slýchávala pořekadlo: „Co tě nezabije, to tě posílí.“ Proto jsem do knihy pustila s očekáváním, které se velice lišilo od reality, kterou jsem dostala. 

 Hned na první stránce mě velice mile překvapil rozsah slovní zásoby autorky. Mnoho vět nese malebný nádech, kterým Geislerová ukazuje nádheru českého jazyka. Vytříbeným jazykovým projevem podtrhuje celkovou náladu a prostor. Hojně ve svých povídkách pracuje s kontrastem: „Vypadají, jako bych je vytáhla z krvavých útrob právě zabitého zvířete, zadívám se dlouze na ně, pak zpátky na ni, na její krémový kašmírový rolák, jehož měkká vlna obepíná její štíhlý krk spolu se šňůrkou perliček. Vidím svoje ruce kolem jejího krku, cítím, jak se jemná vlákna kašmíru mísí s lepivou šťávou, a slyším perly dopadající na podlahu.“ (s. 19 – 20) Již z ukázky lze vypozorovat kontrastnost čistoty s pošpiněním, ale i zvířecí nízkost s elegancí kašmíru. Často si ve svých povídkách volí i klidné období (Vánoce, Dušičky, jaro léto, aj.),kdy dojde k něčemu neočekávanému. Nejen práce s prostředím, ale i v případě napětí se Geislerová prokázala jako velice zručná autorka. 

 Tím se dostávám zpět k první povídce knih, Ema má babičku. Zde se nám objevuje jemná paralela na čtení první třídy. Nevinnost názvu ovšem neodpovídá obsahu dané povídky. Je zde představena naprosto obyčejná Eva, která připravuje večeři pro svou dceru a matku k příležitosti prvního adventu. Realita se zde mísí s myšlenkami a vzpomínkami Evy. V mírných nuancích se dozvídám o smýšlení Evy o sobě samé. Do mysli se mi vkrádají myšlenky o tom, jak ústřední postava žila, že takto o sobě uvažuje. Odpovědi jsem se dočkala velice brzy, když autorka začala vyprávět o Evině dětství: „Máma mě nikdy moc nelíbala, ale vždy když někam odcházela nalíčená, běžela jsem do koupelny do koše pro kus toaletního papíru, do kterého si otiskla přebytek rtěnky ze rtů. Narovnala jsem ho a přikládala si ho na obličej, jako by mě pusinkovala.“ (str. 14) V znepokojivém odhalení jsem ovšem dlouho nezůstala. Spisovatelka ihned obrací pozornost k idylickému prostředí: „Zálivku dělám z francouzské hořčice, olivového oleje, soli, pepř, citrónové šťávy a špetky cukru. Ale opravdu jen špetky.“ (s. 15) V poklidu neostanu dlouho. Když zanedlouho vběhne do kuchyně Evina dcera s prohlášením, že babička jí učí písmenka na babiččiným jméně, protože je jednodušší než jméno Eva. Toto alarmující prohlášení zůstane viset ve vzduchu po zbytek povídky. Povídka ovšem nemá předpokládané zakončení. Autorka schválně nechává na čtenáři, aby si příběh domyslel. Příběh je zakončen tím, že Eva si bere půl prášku na spaní, který jí připomíná pocit, který mívala v dětství, když jí matka dávala mléko na spaní. Pod vlivem léku své dceři slibuje, že po její smrti může žít s babičkou, která se v Evině omámení, zdá jako ještěrka vyplazující jazyk.

 Stejně jako Eva, i ostatní ústřední postavy povídek žijí svůj obyčejný život. Zdánlivost normality autorka postupně citlivě rozbíjí na malé kousky. Téměř ve většině povídek jsem se setkávala s opuštěním a problematickými vztahy. Spisovatelka se nebála ani zabřednout do světa alkoholismu či vztahu mezi matkou a dcerou. Celé to mě působilo jako jedno velké panoptikum lidí, kteří v očích druhých žijí poklidný život, ale vevnitř ukrývají příběhy, které je doposud nezabily.

 Ač jsem ke knize přistupovala s jiným očekáváním, které mi evokoval název, tak zklamání se nedostavilo. Ona hra jazyka a propracovanost příběhů mě pohltila. Dle mého zde Aňa Geislerová prokázala, že jako spisovatelka má veliký potencionál, který bych si přála vidět i v delším díle.